Vidím les tam, kde ostatní vidí jen stromy

Když narazím na nějaký problém, moje mysl se nezastaví u toho, že je něco špatně. Automaticky začnu přemýšlet, jak by se to dalo udělat jinak. Jak by se systém dal navrhnout lépe. Jak by se dal zjednodušit nebo úplně přestavět.

Často mě napadne několik různých cest řešení ještě dřív, než stihnu problém pořádně popsat. Moje mysl má silně divergentní charakter – neustále generuje nové nápady, možnosti a hypotézy. Někdy je to únavné, ale zároveň je to způsob, jakým přemýšlím o světě.

Ty nápady mají různou podobu. Někdy je to technický nástroj nebo software. Jindy nový produkt nebo služba. Často přemýšlím o tom, jak by se daly organizovat týmy, jak by se daly lépe učit technické obory, nebo jak by šlo automatizovat část fyzického světa pomocí technologií.

Forma se mění, ale princip zůstává stejný: vidím problém jako systém a moje mysl začne hledat způsoby, jak ten systém navrhnout lépe.

Na vysoké škole jsem studoval procesní inženýrství a návrh chemických technologií. Právě tam jsem poprvé naplno zažil fascinaci komplexními technickými problémy. Inženýr musí řešit fázové rovnováhy, návrh zařízení, bezpečnost i ekonomiku technologie.

V jednom systému se potkávají matematika, fyzika, chemie, inženýrství, ekonomie, řídicí systémy i IT.

Když člověk dokáže pochopit celý systém, začnou se objevovat elegantní řešení. Ve skutečném světě ale téměř nikdy neexistuje jediné „správné“ řešení. Je potřeba dělat kompromisy a optimalizovat technologii jako celek – na zisk, náklady, bezpečnost, spolehlivost i obsluhovatelnost.

Právě tahle kombinace komplexity, kompromisů a hledání elegantního řešení mě na inženýrství fascinovala nejvíc.

Právě proto mě dnes často překvapuje, jak málo prostoru mají podobné typy problémů v běžném pracovním prostředí.

V technickém vzdělávání i v praxi často vidím zvláštní paradox. Studenti se učí vzorce a postupy, ale jen zřídka se učí skutečně přemýšlet o systémech. Místo pochopení problému dostávají hotové postupy.

Přitom skutečné inženýrství začíná jednoduchou otázkou:
Jak tento systém vlastně funguje a jak by mohl fungovat lépe?

Dlouho jsem si myslel, že oblastí, kde bych chtěl něco změnit, je vzdělávání v technických oborech. Ten problém je skutečný. Technické předměty se často učí způsobem, který vede spíše k memorování postupů než k porozumění systémům.

Postupem času jsem si ale uvědomil ještě něco jiného. Vzdělávání je důležité, ale zároveň je to oblast, která se velmi obtížně mění a ještě obtížněji škáluje.

Možná mě ve skutečnosti nepřitahuje jedna konkrétní oblast, ale určitý typ problémů.

Nejvíc mě přitahují komplexní problémy – takové, kde se potkává více oborů, kde neexistuje jednoduché řešení a kde je potřeba nejprve pochopit celý systém.

Takové problémy se objevují v mnoha oblastech. V průmyslových technologiích, v softwaru, v návrhu produktů nebo v nových technologických systémech. Společné mají jedno: jsou interdisciplinární, složité a vyžadují hluboké pochopení systému jako celku.

Právě na takových problémech chci pracovat.

Největší radost mi vždy přinášely chvíle, kdy se složitý problém po dlouhém přemýšlení náhle rozpadl na jednoduché a elegantní řešení. Ten moment, kdy všechno do sebe zapadne a systém začne dávat smysl, je pro mě něco jako intelektuální porno.

Vidím les tam, kde ostatní vidí jen jednotlivé stromy.

Jsem člověk, kterého fascinují složité a komplexní problémy.

Pokud pracujete na problémech, které jsou složité, interdisciplinární a ještě nemají jasné řešení, velmi rád se o nich dozvím. Právě takové problémy mě přitahují.